Finsko, země tisíce jezer a nekonečných lesů (a také nekončícího množství komárů) díl 1. Cesta je cíl
„…takže pojedete do Rovaniemi,“bylo napsáno v emailu, který jsem dostala od zahraničního oddělení naší fakulty. Nebylo to sice ono vysněné Mikkeli, ale zase tam třeba bude míň komárů, napadlo mě. No, hlavně že někam pojedu, usoudila jsem správně a spokojeně se protáhla. To, že mě čeká ještě nejedna překážka za splněním toho snu o Finsku, jsem v té chvíli nemohla tušit. Začalo to zdravotními komplikacemi a skončilo zkouškovým v horečnatém tempu. Naštěstí, jsem člověk předvídavý a tak už jsem něco měla tzv. „nadděláno“ z předchozího školního roku.
Konečně přišel den D a já na sedadle spolujezdce naší zasloužilé škody Octavie hleděla do mapy. Českou republiku jsme zvládli bez problémů. Na hranicích nás ani pořádně nekontrolovali. Jen český celník, musel kolegovi z Německa objasnit, že mi nejedeme do Itálie, ale do Finska. Pohled na naše zaskládané auto a v něm čtyři študáci, je teď těsně po obědě, odradil od jakéhokoliv prohledávání našich věcí. Takže nám dvojjazyčně popřáli šťastnou cestu a my jsme byli v Německu.
Cesta ubíhala, za střídání rozhovorů, céreček, a případného civění do map. Nakonec bylo Německo v pět hodin večer úspěšně za námi a my zaparkovali v Roztoku.
„Slyšíte to dunění Baltiku?!“ smála jsem se, když mi nad hlavou prolétl velký racek, který jak se později ukázalo, měl spadeno, na naše jídlo. No, ne že by mi vadilo, když za mě někdo dojídá zbytky, ale tenhle seagull, mě už poněkud rozčiloval.
Po návštěvě freeshopů a koupi blíže neurčeného lahví vína se pánové odebrali na molo k jeho konzumaci a já se na chvíli v autě natáhla, trajekt nám měl jet až po desáté. Vrátili se už v devět, poněkud ovíněni, s tím, že na trajekt najíždím já. Nemusím popisovat, jak moc nervózní jsem z toho byla. Utahaná, ospalá, s partou vyřechtaných kluků na palubě a ještě najíždět na trajekt. No, zkrátím to…dostali jsme se tam, bez újmy na těle i na duchu.
Nahození motorů a odraz od pevniny byl pro mě vysvobozením. Už jsem se nemohla dočkat, až ten ruch na palubě utichne a já se zavrtám do spacáku. A ačkoliv jindy spím dobře kdekoliv, tentokrát to stálo za psí štěk. Zato pánům se zřejmě spalo dobře. A podle hlasitosti, pořezali za noc dost kubíků, na celou příští zimu.
Je ráno a my vjíždíme na území Švédska. Cesta tentokrát moc neubíhá a já na chvilku přenechávám své výsostné místo v předu Pavlovi, přece jen, navigátor nesmí spát a mě se chce tak moc.
Krátká zastávka na vypálení dalších cdéček a vyvenčení osádky vozu. A pak zase dál. Začínám zjišťovat, že Švédsko se vleče a Shell tady nebere některé druhy kreditních karet. Večer už dost zuřím. A pak průtrž mračen a hledání vhodné pumpy. Zdejší noční provoz bez obsluhy mě vytáčí a s povzdechem vzpomínám na Českou republiku.
Konečně natankováno a m jedeme dál. Opět sedím v předu a snažím se zabavit Martina na pozici řidiče. Prozatím je svěžejší než já, skoro tam usínám a klidné oddechování kluků v zadu soustředění příliš nepomáhá.
Jsou tři hodiny našeho času, když zahlédnu světlo na obzoru.
„Co to je?“
„Tyjo, já ti nevím,“odpoví Martin a dál se věnuje řízení.
„Že by svítalo?“ řeknu pochybovačně, stále ještě vnitřně nastavená na středoevropské podmínky.
„Hm.“
Po půl hodině.
„Hele ono vážně svítá!“ to už se směju. Všichni víme kam jedeme a přesto nás to zaskočí, asi stejně, jako mě kdysi jako malou holku zaskočil holý fakt, že když skočím do moře, tak je voda slaná.
Hranice zase nikdo nehlídá. Jen cedule s hvězdičkami EU a přikázané zpomalení rychlosti nás upozorní že jsme ve Finsku.
„Jo!“ ozve se celým autem.
Několik desítek kilometrů a stojíme na pumpě asi sedmdesát kilometrů před Rovaniemi. Všem se chce spát a tak porůznu usínáme v i vně auta.
V devět hodin ráno místního času vyrážíme na poslední úsek naší cesty. Cesta byla únavná, ale teď se autem ozývá smích. „Už tam budeme,“pronese co chvíli každý a následuje smích. Náš provizorní vysněný domov na dalších pár měsíců je nadosah.
Nejdřív zajedeme až k naší budoucí škole a pak, po rozhovoru s naší tutorkou se dovídáme, že máme zajet na koleje. Jo, to je hezký, ale nikdo nám neřekl, kde jsou a vůbec, že máme dojet k nim. Jenže máme plánek, navigátory, a tak po pár minutách nacházíme naše přechodné bydliště.
Ukázka pokojů, předání klíčů, nutná cesta do blízkého supermarketu Prisma za účelem vyzvednutí hotovosti a pak jen podepsat smlouvu a nastěhovat se.
Už se nám nechce nic dělat a tak se každý na svém pokoji spokojeně rozvalíme na posteli. Jsme tady.
Náhledy fotografií ze složky Finsko a jeho krásy